levnoKompletní průvodce světem koček pro mírně pokročilé chovatele
Úvodem lze říci, že kočka je fascinujícím tvorem s bohatou historií spjatou s člověkem, od domestikace až po moderní život v bytech a domech. Toto zvíře v sobě spojuje dravé instinkty s potřebou náklonnosti, což ho činí zároveň nezávislým i citlivým společníkem. Pro chovatele je důležité porozumět nejen jednotlivým plemenům a typům koček, ale i jejich základním potřebám, chování a nárokům. V následujících kapitolách podrobně probereme jak jednotlivé kategorie koček, tak péči a prostředí, které jsou nezbytné pro spokojený a zdravý život kočky.
Přehled typů koček
Kočky lze rozdělit na dvě základní skupiny: domestikované a volně žijící kočky. Domácí kočky (Felis catus) vznikly domestikací předchůdců žijících v přírodě a dnes existují stovky různých plemen. Domácí plemena se liší délkou a typem srsti, velikostí těla, temperamentem i původem. Například dlouhosrstá plemena jako perská nebo mainská mývalí kočka mají bohatou srst a klidnou povahu, zatímco krátkosrstá plemena jako siamská či orientální kočka jsou štíhlá, často energická a vyžadují hodně podnětů. Existují i speciální skupiny plemen – od bezsrstých (sfingy, donské) přes vzácné druhy (lykoi) až po křížence, kteří často kombinují vlastnosti různých plemen.
Volně žijící typy koček zahrnují jak zdivočelé domácí kočky, tak původní divoké druhy. Mezi domácí kočky, které žijí samostatně bez lidské péče (tzv. toulavé nebo zdivočelé), patří kočky, které se samovolně rozmnožují venku, podobně jako jistý druh komunitních zvířat. Tyto kočky geneticky odpovídají běžným plemenům, ale adaptovaly se na život bez lidské péče, loví potkany či ptáky a často žijí ve větších skupinách – podobně jako vlčí smečky, jen s tím rozdílem, že obvykle kočky zůstávají menšími skupinami. Na rozdíl od nich existuje kočka divoká (Felis silvestris), původní evropský druh, který je podobný domácí kočce, ale se silnějším a huňatějším tělem, většími ušima a divokým chováním. Ve volné přírodě se s ní v ČR prakticky nesetkáte (její populace je extrémně vzácná), nicméně existuje i několik poddruhů divokých koček v zahraničí. Kočka divoká běžně žije v lesích a živí se malými savci, ptáky či plazy – je to plně divoká šelma, zatímco zdivočelá kočka domácí jen využívá podobné prostředí, ale působí v něm jako lovec hlodavců bez vztahu k lidem.
Pro chovatele je důležité znát tyto rozdíly: domestikovaná plemena mají povahu přizpůsobenou životu s člověkem, jsou obvykle společenštější a snesou manipulaci, zatímco zdivočelé kočky (toulavé či divoké) vykazují výraznější lovecké chování, větší plachost a nedůvěru. Kromě toho mezi domestikovanými plemeny existují typy s různou konstitucí – například štíhlé typy (orientální, siamské) vs. zavalité typy (britská krátkosrstá, mainská mývalí), výškové rozdíly (norští lesňáci patří mezi větší, birmy a sijamské menší) a rozdíly v temperamentu. Celkově lze říci, že svět koček je velmi rozmanitý: od statných mainských mývalích koček až po eleganci siamských a křehkost sfingy. Všechny tyto kategorie však spojuje základní povaha kočky – zachovají si určitou míru nezávislosti, loveckého instinktu a potřebu značkovat své teritorium.
Výběr kočky podle prostředí, charakteru a zkušeností chovatele
Správný výběr kočky je klíčový pro harmonické soužití. Nejde jen o volbu plemene či roztomilého vzhledu, ale zejména o zvážení, jak kočka zapadne do rodinného prostředí, jaký má charakter a kolik péče jste jí schopni poskytnout. Při výběru je dobré brát v úvahu:
-
Prostředí bydlení: Zvažte, zda bude kočka žít výhradně v bytě, v domě se zahradou nebo mít volný přístup ven. Některá plemena (např. mainská mývalí, norská lesní, savaská) jsou stavěná na pohyb a vyžadují možnost odnést se i ven. Dlouhosrsté hustě srstěné kočky snesou pobyt venku v mírnějším podnebí, ale v horkém létě potřebují úkryt ve stínu. Proti tomu klidnější jedinci nebo starší kočky často spokojeně žijí uvnitř. Pokud žijete v bytě, zajistěte kočce dostatek vertikálního prostoru (škrabadla, police) a hru, abyste nahradili pohyb venku. Naopak kočka žijící v domě s zahradou může potřebovat dokrmovat či ji chránit před úrazy (plot, castrační páska apod.), aby neutíkala lovit.
-
Charakter kočky: Každá kočka je jedinečná, ale plemena mají určité typické rysy. Aktivní kočky (např. orientální, bengálská, abesínská, savaská) jsou velice hravé a zvědavé; potřebují hodně podnětů a rády následují rodinu po bytě. Klidnější plemena (perská, britská, mainská, ragdoll) bývají rezervovanější, méně hlučná a spokojí se s odpoledním lenošením na gauči. Společenské kočky (ragdoll, mainská) milují lidskou společnost a dokážou tolerovat i drsnější dětské zacházení, zatímco samostatnější typy (kočky orientální, sibiřské či americké krátkosrsté) si vydrží hrát i samy a mohou chtít více soukromí. Je dobré si u konkrétní kočky zjišťovat její povahu – někdy i u téhož plemene se mohou narozením lišit klidní a bouřliví jedinci. U koček z útulků si lze vybrat podle povahy (chovatelé i refugia často dobře znají temperament jednotlivých zvířat).
-
Nároky na péči: Různá plemena mají různou péči vyžadující – např. dlouhosrsté kočky potřebují česání klidně i několikrát týdně (aby se zamezilo zacuchávání srsti), zatímco krátkosrstí příbuzní se spokojí s občasným vyčesáním nadbytečné srsti. Plemena s bujnou srstí (perské, mainské) třeba i česat, jinak vzniknou chumáčky. Některé kočky (např. sfingy) zase mají specifika – bezsrsté vyžadují péči o kůži, ochranu před přehřátím a časté koupele. Aktivitě kočky pak odpovídá náročnost na hračky a pohyb – energická plemena musíte více zaměstnávat hrami, aby se neunavila nudy, klidná plemena jsou krotká a vystačí si s jednoduchou stimulací. Naopak příliš živé kočky mohou být náročnější pro méně zdatné chovatele (hodně skáčou, prozkoumávají) a vyžadují více interaktivního hraní.
-
Zkušenosti chovatele: Pro úplného začátečníka je lepší volit spíše odolné a přátelské plemeno či kočku, která je už naučená na blízkost lidí. Přátelské a stabilní povahy (britská krátkosrstá, mainská mývalí, mainská ragdoll nebo i kříženci s důvěřivým rodokmenem) se obvykle snadněji přizpůsobí různým situacím. Naopak specializovaná plemena (orientální kočky s hlasitým mňoukáním, sfingy s náročnou péčí o kůži, vysoce aktivní bengálské či savany) mohou vyžadovat zkušenější přístup. Zkušený chovatel zase zvládne třeba i plašší a nechápavější individua, se kterými si dokáže postupně vybudovat vztah. Staršímu chovateli je naopak vhodné darovat klidnějšího dospělého kocoura či kočku, kteří budou spát a vyžadovat jen mírnou aktivitu.
Výběr kočky je tedy individuální záležitost kombinující úvahu o prostředí, osobních preferencích a schopnostech chovatele. Vždy je vhodné si nejdřív udělat průzkum – prohlédnout fotografie a videa z vybraných plemen, navštívit chovatele či útulky, a případně se poradit s veterinářem či zkušeným chovatelem. Pokud není vyloženě nutné mít konkrétní „rasovou“ kočku, doporučuje se zaměřit spíše na povahu daného jedince. Koťátka jsou roztomilá, ale unaví se rychle; někdy je lepší pořídit dospělou kočku, která už má vypěstované návyky a osobnost.
Výživa a pitný režim
Kočka je čistě masožravý organismus (tzv. obligátní karnivor), proto její strava musí vycházet především z živočišných bílkovin a specifických živin. V přírodě by základ tvořily drobné savci, ptáci nebo hmyz – tedy masité složky. V chovatelské praxi jsou běžně dostupné tři typy krmiv: suché granule, vlhké konzervy/kapsičky a nově populární forma BARF (biologicky vhodná syrová strava). Každá má své výhody a vhodnost použití, a kombinací lze zajistit výživu odpovídající potřebám kočky.
- Kvalita krmiva: Při výběru krmiva by cena neměla být hlavním kritériem. Důležitý je vysoký podíl kvalitního masa (kuřecího, hovězího, rybího či jehněčího) a co nejmenší množství obilovin či plniv (kočka obiloviny neumí dobře strávit, navíc zvyšují riziko přibývání). V krmivech potřebujeme esenciální látky: kočka potřebuje taurin (aminokyselinu důležitou pro srdce a oči, kterou si sama nevytvoří), vitamín A a další vitamíny, minerály a především bílkoviny. Pokud přidáváte čisté maso (např. BARF), věnujte pozornost také vyvážení vápníku a fosforu (to zajišťují mleté kosti nebo speciální doplňky) a zajistěte, aby mělo dostatek vnitřností (játra, srdce), které obsahují další důležité mikroživiny. Krmivo by mělo odpovídat věku kočky – existují verze pro koťata, dospělé i seniory, liší se energetickou hodnotou a obsahem určitých živin.
-
Typy krmení:
- Suché granule: Mají vysokou energetickou hustotu a jsou velmi praktické (lze je nechat kočce k dispozici dlouhodobě). Jejich žvýkání pomáhá snižovat zubní plak. Nevýhodou je relativně nízký obsah vody, proto kočka musí pít více, aby nenastaly potíže s močovým traktem. Vydatnost a skladnost je ale na straně granulí, a pro aktivní kočky jsou vhodné meziodpolední „svačinky“.
- Vlhké krmivo (konzervy, kapsičky): Obsahuje větší množství vody, což prospívá hydrataci. Je pro kočky obvykle chutnější a připomíná přirozenější složení potravy. Nevýhodou je, že se po otevření může rychleji kazit (nutnost chlazení) a bývá dražší než granule. Vlhké jídlo ale skvěle doplňuje granule v jídelníčku a je vhodné hlavně u starších nebo jemně vybíravých koček.
- BARF (syrová strava): Tento přístup imituje přírodu – krmíte syrovým masem (kuřecím, hovězím), droby, kostmi a případně nízkým množstvím zeleniny. Při správné přípravě může zajistit velmi přirozenou stravu, obsahující všechny živiny. Rizikem je možnost bakteriální kontaminace a nevyváženost příjmů (zejména vápníku). Mírně pokročilý chovatel by měl konzultovat přesné dávkování a kombinace s veterinářem nebo odborníkem, a vždy si být jistý hygienou manipulace (maso skladujte v mrazáku, správně rozmrazujte, zbytky ihned likvidujte).
-
Pitný režim: Kočky většinou pijí méně než psi nebo lidé, a přesto potřebují zůstat hydratované. Vždy mějte pro kočku k dispozici čistou, čerstvou vodu. Uvádí se, že kočky vynalezené pro přežití v suchém prostředí původního domova (blízkovýchodní oblast) často trpí na nedostatečný pitný režim. Použití fontánky s tekoucí vodou může zvýšit chuť kočky pít – mnoho koček dává přednost tekoucí vodě před stojatou (jako by imitovaly mořský potok). Důležitý je také rozestavění misek (vedle granule a konzervy), aby kočka při pití necítila bližší pach výkonného studené vody (některé méně rády pijí v blízkosti jídla). Čerstvá voda by měla být výměnou minimálně jednou denně.
-
Časté chyby: Nedávejte kočce lidské potraviny nevhodné pro její trávení a zdraví. Mezi toxické a nepřípustné patří čokoláda (obsahuje kofein a theobromin), cibule a česnek (ničí červené krvinky), hroznové víno/rozinky (zdařilá otrava ledvin), avokádo (škodlivý persin) nebo syrové brambory (škrobový toxin). Pozor i na lidské koření a slané či tučná jídla, která zatěžují kočičí trávení. Naopak lze dopřávat kvalitní maso bez koření a tuků (vařené kousky kuřete, jen občas syrové kuře pokud je od spolehlivého dodavatele) a příležitostně vařenou rybu – ale nezapomínejte odstranit kosti a nepřehánět to s častostí (rybí olej je dobrý, ale příliš tuku může zkazit močové cesty). MlÉko a mléčné výrobky nejsou vhodné – většina dospělých koček tráví laktózu špatně (může mít průjem). Pokrmová vlhkost z konzerv tak částečně tuto „víru s mlékem“ nahrazuje lépe než převládající suché krmení.
Celkově platí, že kočka by neměla trpět ani podvýživou, ani obezitou. Příliš hubená kočka má špatnou kvalitu srsti, slabší svaly a může vykazovat zdravotní potíže; obézní kočka (především ta s „krabičkovou“ postavou a přeplněnou bříškem) trpí větším rizikem cukrovky, onemocnění jater a bolestmi kloubů. Množství krmiva je třeba přizpůsobit věku, aktivitě a zdravotnímu stavu kočky. Dospělou kočku lze krmit 2× až 3× denně rozdělenou dávkou, nebo nechat k dispozici dostatek suchých granulí (tzv. volné přístupy), u kterých pozorujeme, kolik kočka sní – hlavně u přejídavějších jedinců je to nutné hlídat. Koťátka mají vysokou energetickou potřebu a vyžadují častější malé dávky (např. 4× denně), aby rostla rovnoměrně.
Zdraví a péče o zdraví
Pravidelná péče o zdraví je základem šťastného života kočky. Preventivní veterinární péče a včasné odhalování potíží mohou výrazně prodloužit její život a zlepšit jeho kvalitu. Chovatel by měl počítat s následujícím:
-
Pravidelné prohlídky: Ideálně choďte s kočkou k veterináři 1–2× ročně, i když se zdá zdravá. Veterinář prověří její váhu, prohlédne kůži, srst, oči a uši, poslechne srdce a plíce, a případně doporučí krevní testy podle věku. U starších koček (od cca 8 let) se často měří funkce ledvin či hormonální hladiny, protože postupné onemocnění těchto orgánů může být na počátku bez příznaků. Kontrolou dokážete zachytit onemocnění dříve a řádně je léčit (např. chronický zánět ledvin se pozná ze zvýšené kreatininové hladiny v krvi).
-
Parazitární prevence: I bytové kočky by měly být odčerveny obvykle 2× ročně (prevence vnitřních parazitů – hlístů a tasemnic), a to kvalitními veterinárními preparáty. Venku žijící či lovící kočky mohou potřebovat odčervení častěji (navíc kontrolu proti blechám a klíšťatům). Proti blechám a klíšťatům doporučujeme spot-on pipety, obojky nebo tabletky s odpovídajícím spektrem účinku. Bez této ochrany kočku ohrožují bleší alergie (silné škrábání, padání srsti), a parazitická onemocnění. V neposlední řadě blechy mohou přenášet tasemnice – pokud kočka pozře napadenou blechu, může se u ní rozvinout tasemnice (pozorný chovatel zbývá u výkalů pozorovat bílé pásky nebo zrníčka jako signál odčervení). Věnujte pozornost i dalším parazitům – např. svrab psí (nebo demodikóza) se v kočkách vyskytuje zřídka, ale může způsobit svědivé kožní vyrážky, které je třeba léčit odborným roztokem.
-
Orální hygiena: Zubní nemoci jsou u koček časté, zejména s přibývajícím věkem. Od útlého věku je vhodné zvyknout kočku na čištění zubů speciálním kartáčkem a pastou s masovou příchutí pro zvířata. Pravidelné čištění (několikrát týdně) pomůže odstranit zubní plak a odložit tvorbu zubního kamene. Mezi návštěvami zubaře pomáhají i žvýkací pamlsky a tvrdé kosti či hračky (opravdu ne vařené kosti, ty by mohly třepit drť), které mechanicky čistí zuby. Zánět v ústech se totiž může šířit dále do trávicího traktu či ovlivnit játra a ledviny. Pravidelná kontrola ústní dutiny u veterináře (pokud si nebudete věřit sami) je důležitá.
-
Oční a ušní péče: Zdravé kočičí oči jsou jasné, vlhké a bez výtoku. Občas se kolem nich tvoří lehké zaschlé schůdky nebo šmouhy – ty lze jemně otřít měkkým vlhkým hadříkem (bez síly). Kočka obvykle nemá výrazné okopeče nebo opuch, takže pokud zaznamenáte silný výtok, zčervenání očí či časté tření očí, zajděte k veterináři (může to znamenat zánět či infekci). Uši jsou zevnitř relativně suché a chlupaté; normální kočka v uších nemá hromadící se maz, jen trochu ušního mazu. Pokud kočka začne silně třepat ušima, škrábat se za uchem nebo v ušním boltci objeví tmavý výměšek (usazená krev/maz), pravděpodobně má ušní roztoče nebo zánět. Uši lze čistit pouze povrchově – např. vatovým tamponem s roztokem na uši pro kočky (nikdy vatové tyčinky do hloubky). Pozornost věnujte i nosu: zdravá kočka dýchá tiše, bez sípání, a plíce kontrolovat nelze snadno doma, ale při dechové tísni (zrychlené dýchání, kašel, sípání) okamžitě navštivte odborníka.
-
Tělesná kondice: Udržujte u kočky ideální váhu a kondici. Mírné kilogramy navíc (zvláště u kastrovaných kotců) lze vidět jako zaoblené boky a velké břicho – to může vést ke snížené pohyblivosti, cukrovce a kloubním onemocněním. Podvyživená kočka naopak nemá energii a nemá kvalitní srst. Vhodným signálem je pocit v bedrech při pohlazení – u zdravé kočky byste měli lehce cítit obrys žeber, ale neměla by být kostnatá. Pohyb je důležitý: kočka by měla mít možnost běhat, šplhat a hrát si (vnitřní výlety po bytě i pobyt venku) tak, aby spalovala kalorie. Nezapomeňte na občasnou procházku s hračkami (drátěné myšky, peří, laser) a stimulaci myslí (lovení schovaných pamlsků). Neaktivní kočka je náchylnější k obezitě; pokud váží více, začněte krmit dietní suchou stravou nebo podávat menší porce. Pomoci mohou i hračky typu „puzzle krmítko“, kdy se kočka musí nad kousky potravy zamyslet.
-
Imunity a očkování: Zajistěte kočce základní očkování podle veterinárního protokolu vaší oblasti. U koťat se obvykle podávají dvě dávky základního trojího očkování (proti panleukopenii (kočičí parvoviróza), rhinotracheitidě a caliciviru) v odstupu několika týdnů – např. první vakcína okolo 8.–10. týdne života, druhá okolo 12.–14. týdne. Poté je nutné pravidelné přeočkování (většinou jednou ročně, případně podle druhu vakcíny po 2–3 letech). Pro kočky žijící ve venkovních podmínkách se doporučuje očkování proti virové leukémii FeLV (kočičí „herpes“ nebo „TBC“), zejména pokud přicházejí do kontaktu s jinými kočkami. Vzteklinu se v České republice očkují obvykle kočky cestující do zahraničí či podle místních nařízení. Celkovou koncepci očkování konzultujte vždy s veterinářem – záleží na frekvenci návštěv u jiných koček, zeměpisné oblasti a individuálním riziku.
-
Kastrace (sterilizace): Kastrace koček (tj. chirurgické odejmutí reprodukčních orgánů – u samic odejmutí dělohy/vaječníků, u samců odstranění varlat) má mnoho přínosů. U koček fenech zabráníte neplánovaným vrhům koťat, riziku závažné děložní infekce (pyometra) a hormonálním kolísáním v říji (samice by volala dospělé kocoury a mohla být nervózní či hlasitá). U kocourů kastrace omezuje touhu utíkat za kočkami, snižuje potřebu značkovat močí v bytě (útulních čtyřnohých markérů) a může přispět k mírnějšímu temperamentu (méně hádek s ostatními kocoury, snížené bojovnosti o teritorium). Obecně se doporučuje nechat kočky nakastrovat zhruba kolem 6–7 měsíců věku, před první říjí, ale v praxi záleží na individuálním zdravotním stavu a doporučení veterináře. Zákrok je poměrně běžný, rizika jsou nízká (kvůli anestézii a zákroku, vždy probíhá za dohledu odborníka), a jeho důsledkem je větší klidová stabilita kočky. Na druhou stranu po kastraci je třeba upravit dávky krmiva, protože se metabolismus kočky obvykle zpomalí (stavíte tak riziku obezity).
-
Péče o kočku jako celek: Po dovršení cca osmi let života je kočka považována za seniorskou, a u starších koček jsou častější nemoci srdce, jater, ledvin či hormonální poruchy. Proto je vhodné u koček starších 8–10 let jednou ročně provádět základní krevní testy (možná vyšetření kostních či jiných markerů), aby se odhalily první známky onemocnění včas. Celková veterinární péče také znamená sledovat změny chování – pokud kočka náhle přestane jíst, spí více než obvykle, močí mimo záchod či ztrácí váhu, neignorujte to. Mnoho zdravotních problémů začíná nenápadně, ale kočka si je může zakrývat (u koček se projev bolesti může zdát méně intenzivní). Chovatel by měl být s kočkou „ve spojení“ – sledovat nejen pravidelnou konzumaci krmiva a pití, ale i aktivity jako hra, spaní, močení a vyvarování se jakéhokoli zásadního úhynu energie.
Pravidelná veterinární péče, kvalitní výživa a parazitární prevence výrazně snižují riziko mnoha onemocnění. Dívejte se na svou kočku kritickým okem: je to váš parťák, a jeho chování či vzhled vám prozradí, jestli se cítí dobře nebo potřebuje pomoc.
Péče o srst a hygiena
Kočka sama o sebe pečuje čisticím chováním (olizováním srsti), ale i tak existují situace, kdy je třeba lidský zásah. Pro zdraví i vzhled kočky se vyplatí doplnit domácí rutinu následující péčí:
-
Česání a koupání: U krátkosrstých koček stačí česání jednou týdně, aby se odstranila uvolněná srst a zabránilo tvorbě chuchvalců. U dlouhosrstých plemen (perská, mainská, sibiřská, mainská mývalí) je vhodné kočku česat vícekrát týdně (i denně), aby se zabránilo matování srsti. Česání zároveň snižuje množství vypelichaných chlupů v bytě a zabraňuje ucpávání trávicího traktu (kočka při olizování polyká chuchvalce srsti, které mohou způsobit zvracení bolusů – tzv. hairballů; pravidelné česání toto minimalizuje). Koupání není nutné u zdravých koček, které drží čistotu, ale v některých případech (mastná srst po nevhodné úpravě, silný zánět kůže, blechy) kočku vykoupat můžete – vždy používejte šampon určený pro kočky (vhodný pH) a teplou vodu. Po koupeli kočku dobře vysušte (fénem na nízkou teplotu nebo teplým ručníkem) a zajistěte jí na další hodiny klidné místo k zahřátí. Nikdy nevyžadujte koupání, pokud je kočka extrémně vystresovaná – většina koček se s koupáním nechce smířit a může ublížit svým drápem či zuby. Proto běžné škrábance a špíně obvykle čistíme jen vlhkým hadříkem.
-
Péče o drápky: Kočka si přirozeně ostrouhá drápky na škrabadlech nebo hrubém povrchu (např. na kmeni stromu, sisalovém sloupku, dracéně), když kořuje či natahuje. Pokud kočka většinu dne pobývá v bytě, je vhodné ji vybavit několika škrabadly. Přesto po čase drápy dorůstají a mohou začít prorůstat do polštářků. V takovém případě je potřeba je občas zastřihnout. K tomu použijte speciální nůžky na zvířecí drápky – ostří je třeba přiložit k drápu asi 2 mm od konce (říkáme tomu odstřihnout pouze bílou neboli volnou část, nepřeříznout růžový „živec“ uvnitř drápu). Pokud kočka na drápkování netrpí (zdravá kůže, dobrou výživa), není nutné drápy každých několik týdnů zastřihávat, ale u některých „gaučových koček“ se to čas od času hodí. Mějte rezervní dezinfekční krém pro případ, že by drápky zkrácení způsobili krvácení – stačí nakapat do raněného místa.
-
Čištění zubů: Pravidelné čištění zubů (ideálně několik krát týdně) pomůže udržet kočce zdravé zuby a dásně. Použijte malý měkký kartáček (nebo dlaněm zaťatá gáza) a pastu určenou kočkám (masové či rybí chutě). Kočky nejsou nadšené tímto procesem, ale pomalu si na to lze navykat. Při zanedbání čištění vzniká zubní kámen, který pak musí veterinář odstranit odběrem pod narkózou. Proti zubnímu kazu však pomáhají i žvýkací hračky nebo suché granule, které mechanicky drhnou zuby a částečně odstraňují povlak. Opatrujte zuby už u kotěte, protože kočce se zvětšujícími se zuby pak čerstvě čištěné ohlodávají kaménky s větší pýchou a je těžší ji to odnaučit.
-
Hygiena místnosti: Udržujte prostředí, ve kterém se kočka pohybuje, čisté. Pravidelně perte deky, pelíšky a myjte misky. Staré nečistoty mohou být živnou půdou pro bakterie, plísně či roztoče, které dráždí kůži a dýchací cesty. Kočky často leží na gauči či ložnici, kam odkládají svůj pach i drobné ochlupení; nezapomínejte tedy vysávat tyto povrchy. Škrabadla se časem mohou pokrýt uschlou kůží nebo drobnými klíšťaty – proto je pravidelně očistěte. V dobře větraném bytě se kočka cítí lépe, protože svěží vzduch a přiměřená teplota podporují dobrou kondici srsti a omezují alergeny.
-
Líheň parazitů: Pokud zaznamenáte, že kočka se drbe až dlouhodobě nebo má jiné kožní obtíže, může jít o reakci na parazity (např. blechy) nebo alergii. Bleší alergie se projevuje silným svěděním, červenáním kůže a ztrátou srsti na lopatkách či v oblasti ocasu. V případě pronikavého svědění a známek blešího trusu (tmavých drobečků) v srsti použijte vhodný antiparazitik a vysypte byt. Myslete na to, že blechy přenášejí různé nemoci – pokud máte i další mazlíčky, věnujte zvýšenou péči jejich ochraně. Jestliže je nutné kočku chemicky ošetřit, vždy volte speciální preparáty pro kočky (např. sprej nebo pipetu na kůži), nikoli náhodné prostředky od psů. K dispozici jsou také vnitřní pilulky (systémové látky), které působí delší dobu a efektivně hubí parazity.
Díky pravidelné péči o srst a prostředí se udržuje kočka zdravá, chlupatá a bez parazitů. Lesklá srst, čisté uši a zuby jsou známkou toho, že o zvíře pečujete.
Očkování a kastrace
Očkování a kastrace jsou dvě stěžejní opatření k zajištění zdravotního a sociálního života kočky.
-
Očkování: Kočky se očkují proti několika nebezpečným nemocem. Základ tvoří vakcíny proti panleukopenii (smrtící kočičí viróza), rhinotracheitidě (virová rýma koček) a caliciviru (kočičí viróza s horečkou a vřídky v ústech). Tyto nemoci jsou vysoce nakažlivé a bez očkování mohou být smrtelné zejména pro kotata. U koťat se dnes standardně dává tzv. trojí vakcína v několika dávkách (první dávka kolem 9.–10. týdne věku, druhá kolem 12.–14. týdne, případně opakované roční přeočkování). Další vakcíny mohou zahrnovat virovou leukémii FeLV (důležitou u koček pobývajících venku v kolektivu) a vzteklinu (na niž existují legislativní požadavky při cestování do některých zemí). Dřívější byl problém i s chlamydií a panleukopénií, ale dnes je to ve vakcínách řešeno. Poradně se o očkování informujte u svého veterináře: dohodnete optimální vakcinační schéma podle rizik (např. kočka chodící do venkovního útulku se vakcinuje obvykle častěji než ta, která žije jen doma).
-
Kastrace (sterilizace): Kastrace samice či kocoura je také běžný veterinární zákrok s praktickými přínosy. U fen (samic) kastrace eliminuje riziko nechtěných těhotenství (neplánovaného vrhu), snižuje šanci zánětu dělohy (pyometra) a u nich snižuje riziko některých nádorů (např. žaludeční žláza). U kocourů kastrace snižuje touhu uprchnout za kočkami v říji a tím i riziko úrazů. Nekastrovaný kocour je náchylnější ke značkování (znižuje se tím intenzita potřeby močit na místa) a bojům s jinými kocoury. Po kastraci je kočka obvykle klidnější, méně hlasitá a zaměřená na domácí pohodlí. Obecně se proto doporučuje kastrace u většiny domácích koček, pokud chovatel neplánuje chov. Jde o prevenci přemnožení opuštěných koťat na ulici i zlepšení kvality života domácí kočky. Po operaci je však vhodné lehce upravit dietu (kočka bývá méně aktivní, snáze přibírá), proto měřte a sledujte váhu a případně přejděte na dietní granule.
Obě tato opatření (vakcinace a kastrace) výrazně přispívají k zdraví a společenskému chování kočky. Na očkování nepodceňujte termíny, abyste zajistili trvalou ochranu, a kastraci včas domluvte s veterinářem, aby obě strany získaly klidnější život bez zbytečného stresu.
Běžné zdravotní potíže
I přes veškerou péči se mohou u koček vyskytnout různé nemoci. Zde jsou nejčastější, na které je dobré dávat pozor:
-
Parazitózy: Jednou z nejčastějších potíží jsou bleší alergie (bleší mor) – kočka na ně může reagovat intenzivním svěděním, ztrátou srsti a drobnými strupy na kůži. Bez léčby se může přidat i sekundární bakteriální zánět kůže. Stejně tak musíme počítat s vnitřními parazity: škrkavky, tasemnice, škrkavka kočičí. Proto je důležité pravidelné odčervování a péče proti blechám, jak jsme popisovali. Kočku hned při prvních příznacích průjmu, hubnutí nebo drbání vyhledejte veterináře, aby stanovil, jakého parazita se zbavit.
-
Onemocnění dýchacího ústrojí: Kočičí nachlazení (viróza dýchacího traktu) se projevuje kýcháním, vodnatým hlenem z nosu a očí, kašlem a nechutenstvím. Jedná se často o kočičí „rýmu“, kterou vyvolávají virus herpes nebo calici. Proti nim kočky očkujeme a vakcína významně zmírňuje příznaky. Většinou kočky tento stav překonají během 1–2 týdnů s dostatečným klidem a vlhkostí prostředí. Někdy se však může přidat bakteriální komplikace (zánět průdušek, bakteriální infekt) – v takovém případě bude veterinář předepisovat antibiotika. Pokud nachlazení trvá výrazně déle, naskytuje se nádor jazyku či nevolnost, nebo se objeví hnis v očích, neprodleně vyhledejte pomoc.
-
Nemoci močových cest (FLUTD): Kočky jsou náchylné k onemocněním dolních močových cest, jako jsou krystaly či kaménky v močovém měchýři, zánět močového měchýře či urologické záchvaty. Typickými příznaky jsou časté mňoukání v záchodku, slzení a kňučení, případně krev v moči nebo úplné ucpání močové trubice (zejména u kocourů, kteří mají úzkou močovou trubici). Prevence spočívá v dostatku vody (správná hydratace), kvalitní vlhké stravě (snižuje koncentraci moči) a stresovém prostředí (pokud je kočka nervózní, často se vylučování zpomalí). Při podezření na problémy by měl veterinář udělat rozbor moči a vyšetřit močový trakt. Akutní blokáda moči je život ohrožující stav (i malé množství krve u kočky navštíví veterináře); chronický zánět močového měchýře vyžaduje léčebnou dietu (bez nadbytku vápníku a oxalátů) a klid.
-
Metabolická a hormonální onemocnění: Mnoho koček onemocní v pozdějším věku cukrovkou (diabetes mellitus) – obvykle starší obézní kočky (projevuje se zvýšenou žíznivostí, úbytkem hmotnosti a častým močením). Tato diagnóza se léčí dietou s nízkým obsahem sacharidů (vylepšené krmivo) a inzulinem. Dalším častým onemocněním je hypertyreóza (nadměrná činnost štítné žlázy u starších koček) – projevuje se hubnutím, neklidem a zvýšenou chutí k jídlu. Kromě toho mohou kočky v různých fázích života trpět problémy s játry a ledvinami (chronické selhání ledvin je velmi časté u starších koček – nemoc se odhalí zvýšeným kreatininem v krvi) nebo zánětem břicha (pankreatitida, která může přinést nevolnost a bolest břicha).
-
Kožní a alergické potíže: Některé kočky mívají potíže s kůží kvůli alergii (na pyl, roztoče či složky krmiva). Projeví se to svěděním, červenáním a okusem srsti. Vhodným krmivem bez spouštěčů (hypoalergenní dieta) a ošetřením dermatologickými šampony lze většinou reakci zmírnit. Plísně (dermatofytóza) také napadají kočky a mohou se přenést i na lidi; pokud má kočka kruhové lysé flíčky, je dobré navštívit veterináře pro potvrzení či vyvrácení plísňové infekce.
-
Zranění a nehody: Kočky jsou zvířata, která ráda skáčou a šplhají, a často to končí menšími úrazy. Při pobytu venku je možné riziko poranění kořeny, bodnutím hmyzem či střetem s autem. V bytovém prostředí buďte obezřetní s otevřenými okny a balkonem (kočka může ze zvědavosti skočit dolů). Vzniklá poranění čistěte antiseptickými roztoky a sledujte, zda se rána hojí. V případě hlubokého poranění (krvácející rána, podlitina, ztráta pohyblivosti končetiny) vždy vyhledejte veterináře. Menší zranění lze většinou ošetřit doma, po úpravě srsti v okolí rány a použití dezinfekce se kočce obvykle rána zahojuje sama.
Důležitým pravidlem je, že jakákoliv nezvyklá změna stavu (nechuť k jídlu, zvracení, změna chování) by měla vést k veterinární prohlídce. Kočka je mistrem v zakrývání bolesti; uvnitř však může docházet k postupnému onemocnění. Chovatel by neměl ignorovat sebemenší známku onemocnění. Včasná diagnostika a léčba totiž mohou vaši kočku zachránit.
Chování, potřeby a komunikace koček
Chování koček vychází z jejich evoluční role lovce a ze způsobu života, který spojuje samotu s kooperací. Kočky zůstávají vnitřně samostatné, ale v rodině vytvářejí vztah ke svým lidem a často i ke druhým kočkám. Pochopením jejich potřeb a signálů dokážete s kočkou lépe komunikovat a zajistit jí spokojený život:
-
Územnost: Kočka je teritoriální zvíře. Ve svém okolí si vyznačuje teritorium nejen skrz cizí pachy (našlapuje nohou, zanechává pachové žlázy na tváři či ocase), ale i drápkováním. Škrábáním na křeslo, kus nábytku nebo rýhovaný povrch (škrabadlo) kočka zanechává pach a zároveň si ostrouhá drápy. Pokud má kočka více mazlíčků nebo žijí na malém prostoru, může proto docházet ke konfliktům o kontrolu prostoru. V domácnosti je ideální mít škrabadla na strategických místech (v blízkosti oblíbeného odpočívadla, u vchodových dveří apod.). Dostatek škrabadel (nechte kočku škrábat hlavně tam, kam sama jezdí) a jejich pravidelná údržba (vyměňte v čase vyboulené kartonové škrabadlo nebo starý sisal) minimalizují nežádoucí škrábání na nábytku.
-
Sociální chování: Kočka není tzv. smečkové zvíře jako pes, ale přesto může žít s člověkem a dalšími kočkami v harmonii. Kočky obvykle soupeří o prostor nebo zdroje (jídlo, pelíšky), ale mají i silné kolektivní prvky (např. společná péče o koťata, čisticí chování na jedné domácí skupině). Mezi kočkami často dochází k pomalému přivykání – olizování, česání a tolerování jsou signály důvěry. Olizování jednoho a olizování druhého znamená, že si rozumějí. Každodenním mytím se kočky mohou potkat čicháním – navzájem si očichávají tváře nebo se otírají o nohy nebo o nábytek, čímž zanechávají svůj vůni k sféru území a ujišťují sousedy. Při škrábání sbírají kočky teplotu svých tlapek a projeví projev pohodlí (po škrábání se často protahují jako při uspokojeném ranním probuzení). Dále komunikují jemným mrouskáním (vorlením) nebo roztahováním ocasu, které značí přívětivou náladu. Kočky si rády udržují režim – opakující se rutinní činnosti (krmení, odpočinek, hra) jim dodávají pocit bezpečí a snižují stres.
-
Vokální projevy: Kočky používají různé zvuky pro komunikaci. Některé rody (perské, mainské) mají tiché mňoukání, jiné (siamské, orientální) jsou notoricky hlasité. Kočky mňoukají hlavně na lidi: dávají signály hladem nebo pozorností. V období říje (je-li kočka nesterilizovaná) můžete slyšet hlasité volání samce nebo říjící fenky, které je často pronikavé a slyšet ho i venku. Předení je charakteristický zvuk spokojenosti (může kočka vydávat při mazlení) – někdy kočka přede i když se nestaráte, což může značit i zmírňování bolesti (pření může kočce uvolnit endorfiny a působit terapeuticky). Naopak syčení, vrčení a chňapnutí jsou varovné signály: kočka dává najevo, že jí něco vadí, a vyzývá k odchodu. V průběhu hry a lovu se občas slyší i pískání či štěbetání (napodobuje vyrušenou kořist). Pro mláďata je mňoukání způsob, jak požádat o jídlo od matky – dospělé kočky se mňoukáním spíše ozývají k lidem.
-
Tělesné projevy: Kočičí tělo je komunikační modul: ocas vyjadřuje náladu – hřeben držený vzpřímeně je znamením přátelského pozdravu, ocas dolů může značit nervozitu, a prudké bičování znamená podráždění (kočka může přejít k útoku). Oči: Široce rozšířené zorničky ukazují na zvýšenou agresivitu nebo vysoký adrenalin (např. při honbě), jemně přivřené oči znamenají spokojenost (podobně jako výraz poloblouku). Uši: Kočka s ušima dopředu pozorně sleduje, opozdky sklopené dozadu značí hněv či obranou. Držení těla: Uvolněné tělo svědčí o klidném rozpoložení, zatímco ztuhlý vzpřímený postoj s drápy vystrčenými dopředu (tzv. „nahnutí se“) je varovným pokusem zastrašit soupeře. Obsáhlé hřbet se často používá jako (neúspěšné) odstrašovací gesto – kočka v takovém stavu zvedne chlupy na hřbetě a ocasech.
-
Psychické potřeby: Kočky mají silnou potřebu bezpečného úkrytu a stimulace okolí. Potřebují místa, kde si mohou odpočinout a pozorovat svět (vyšší police, škrabadla s pelíškem nahoře, schránky a domečky). Kočky také rády věnují čas úniku (schování se) – poskytujte jim alespoň jeden klidný kout v bytě, kde nerušeně odpočinou. Dále kočky vyžadují rutinu: pravidelný čas krmení, uspávání nebo chvíle hry. Náhlé změny (přestěhování, nový člen rodiny, hlučná rekonstrukce) mohou způsobit stresové chování. Proti nudě a zanedbání pomáhají hračky a aktivity: pravidelné hraní (lov na rybářskou udici, míčky, tunely) naplňuje lovecké pudy, a mentální hračky (schované pamlsky) trénují kočičí důmysl.
Porozumění kočičím projevům umožňuje chovateli připravit vhodné prostředí a reagovat na potřeby zvířete. Pokud kočka dává najevo hlad nebo bolest (tiché mňoukání či vyměknutí na jiném místě), vyhledejte zpět mírnou péči. Respekt k signálům (nepogratulujte kočku, která dá najevo, že chce být nechána na pokoji) a aktivní obohacování života (hry, drbání, péče) povedou k důvěrnějšímu vztahu s vaším mazlíčkem.
Doporučené vybavení domácnosti pro kočku
Pro pohodlný život kočky v domácnosti je třeba zajistit několik základních pomůcek, které uspokojí její přirozené potřeby:
-
Škrabadla: Kočkám slouží k obroušení drápků, protahování a značení teritoria. Ideálně mějte alespoň jedno škrabadlo na každém patře domu či v každém větším pokoji. Škrabadla mohou být sisalové sloupky, kartonové podložky nebo kousky odolného koberce. Některá škrabadla jsou kombinovaná s vyvýšeným posezením (pelíškem nahoře), což kočka ocení pro pozorování okolí. Každé škrabadlo by mělo být stabilní a pevné, aby se nepřevracelo při intenzivním škrábání. Velké škrabadlo doplněné o vlastní pelíšek ušetří také místo – kočka si může na škrabadle přitom vyčistit drápky i spát.
-
Litter box (kočičí toaleta): Každá kočka potřebuje soukromé místo k vykonání potřeby. Doporučuje se mít minimálně takový počet toalet, kolik je koček v bytě (např. jedna kočka = jedna toaleta, dvě kočky = dvě toalety atd.), raději více podle typu prostředí. Většinou platí pravidlo „počet koček + 1 = počet toalet“ (např. dvě kočky = tři toalety). Toaleta by měla být dostatečně prostorná (kočka by se do ní měla vejít, vložit přední tlapy a pohodlně schovat exkrementy), s nízkým okrajem pro snadný vstup. Umístěte ji na klidné místo – ideálně stranou od místa, kde kočka jí (kočky většinou nechávají misky odděleně od prostoru toalety). Vybírejte typ, který kočce vyhovuje (některé mají rády kryté toalety, jiné preferují otevřené kvůli přehlednosti). Důležité je ale často čistit – kočky na špinavou toaletu nerady chodí. Denně odstraňujte výkaly, a raz za týden či dva vyměňte celý obsah steliva (např. smíšený ostrůvkový typ, křemičitý písek, hlinité pelety). Pokud chcete mechanizovat čistotu, existují samočisticí toalety, ale i ty vyžadují kontrolu čisticí mechanismu a průběžné doplňování steliva.
-
Misky a zdroje vody: Doporučujeme kovové nebo keramické misky, protože jsou stabilní a hygienické (plast se může rychle poškrábat a hromadit bakterie). Misku na suché granule lze mít zvlášť (například ve vyvýšené misce, která kočce usnadní jídlo), a zvlášť misku na vodu či konzervy. Některé kočky preferují misku s vodou na podlaze, jiné raději mírně výše položenou (udržení tohoto detailu závisí na osobních preferencích). Jak již bylo zmíněno, doplňujte denně čerstvou vodu – můžete i zkusit fontánku s tekoucí vodou, která kočky přirozeně láká k pití.
-
Hračky a stimulační pomůcky: Pro udržení dobré kondice a spokojenosti je důležité, aby kočka měla dostatek hraček. Mezi oblíbené patří interaktivní „rybářská prut“ s pírkem nebo myšičkou na provázku (umožňuje simulovat lov, když s hračkou rozhoupáváte vy), pružné míčky a plastové tyčinky, pískací látkové myšky či hračky na baterie (kočky honí blikající světýlko). Velmi užitečné jsou i tzv. food puzzle (kreativní podavače pamlsků), kam schováte pár granulí nebo pamlsků, a kočka se musí zapojit myslí, aby je získala. Udržujte hračky čisté (pravidelně perte polštářkové hračky) a střídavě je měňte, aby nepřišly kočce rychle na chuť a nezačaly ji nudit. Pamatujte také, že s kočkou hrajete vy – nechte ji pronásledovat hračku, ale nikdy si nehrajte s jejími končetinami nebo ocáskem (aby se v ní nevybudoval nežádoucí reflex kousat lidi).
-
Pelíšek a klidová místa: Kočky milují teplo a soukromí. Dopřejte jim měkký pelíšek v klidném rohu, kam je nebudete rušit. Často si samy vybírají vyvýšená místa – poličku u okna, horní část skříně nebo věžku pro škrábání s úkrytem nahoře. Můžete jim vyjít vstříc speciálním kočičím škrabadlům se zakrytou vrchní ležerkou nebo pelíšky v koši či domečku. Výhodný je i vyhřívaný pelíšek (např. deka s termostatickou vložkou, kterou lze zapnout ve vyhřívaném režimu) – mnoho koček miluje spát ve vyhřáté skrýši, zvláště v chladném období. Pokud budete kočku prohazovat zajištěným vnitřním teplem, často to uvítá.
-
Transportní box a obojek: I když je vaše kočka čistě bytová, může nastat situace, kdy ji budete muset přepravit (např. návštěva veterináře, stěhování apod.). Pro tyto účely je potřeba robustní přepravka – tvrdá plastová krabice s dvířky, která kočce umožní stát, otočit se a ležet. Přepravku používejte vždy (i pro kratičké cesty) – je to nejbezpečnější způsob transportu. Aby se kočka cítila uvnitř přepravky bezpečně, nechte jí v ní ležet i běžně doma (např. s dekou a hračkou uvnitř). Kromě přepravky pořiďte i odstranitelný obojek (s jemnou pružinou) nebo hmatový obojek pro kočky – pokud se náhodou kočka zatoulá nebo vyskočí z okna, pomůže ho zachytit. Vždy však používejte pouze obojek, který se snadno uvolní (je „průstřelný“ při zatažení) a neškrtí.
-
Další pomůcky: K běžné péči budete potřebovat také ocelový hřebínek a kartáč (pro vyčesávání), masážní rukavici, pilník nebo nůžky na úpravu drápů a zubní kartáček pro kočky. Mít doma ručník na utírání kočky (například po venkovní dešťové výpravě) se také hodí. Mezi další obvyklé pomůcky patří i skříňka nebo lehatko na kočičí toaletu (odpadkový pytlík na čištění steliva), uzamykatelný odpadkový koš na nečistoty a nějaký sprej s dezinfekcí pro případ zvracení či nehod. I doplňky jako čistící štětec na mezipatra (sbírá vlasy z povrchů) mohou být součástí „domácí veterinární sady“.
Dobře vybavená domácnost vyjde kočku i chovatele vstříc: kočce poskytne pohodlí a stimulaci, chovateli minimalizuje starosti a náklady (např. díky škrabadlům ochráníte nábytek a investice do poškozených věcí jsou minimální).
Soužití s kočkou, prevence problémového chování a socializace
Spokojené soužití člověka a kočky vychází z porozumění instinktům a potřebám kočky. Většinu problémového chování lze předejít vhodným prostředím a trpělivým výcvikem:
-
Předcházení problémům s drápy: Pokud kočka škrábe nábytek, většinou jí chybí vhodná alternativa. Místo pokárání přesměrujte kočku na škrabadlo – když ji zachytíte při škrábání nevhodného místa, jemně ji přesuňte k škrabadlu a snažte se ji ocenit (pochvalou či pamlskem) až ho použije. Při mokrém škrábání ploch (např. křesla) můžete použít k odvrácení její pozornosti třeba nepříjemně páchnoucí kočičí sprej (dostupný v obchodech pro zvířata) nebo reflexní lepicí pásku, která je kočkám na tlapkách nepříjemná. Investice do dostatku škrabadel (různé typy) je však klíčová – pokud kočka škrábe jinam, je to proto, že škrabadlo pro ni není dost přitažlivé.
-
Konzistence a trénink: Kočky lze trénovat, nejlépe pozitivní motivací (pamlsky, chvála). Důslednost je hlavní – co je povoleno jednou, může se stát zlozvykem (např. povolíte-neschytíte, kočka si zvykne skákat na stůl). Můžete kočku naučit jednoduché povely (přijít na jméno, sednout), pokud ji pravidelně trénujete s pamlsky. Pokud kočka dělá něco nežádoucího (čistí si drápy o gauč), přerušte aktivitu (nevystrašujte křikem, to škodí vztahu) a nasměrujte ji k alternativnímu chování (k škrabadlu). Trestejte jen ignorací – nevykrikujte, nekřičte, protože kočka naučí pouze to, že při této akci může přijít trest. Je lepší brát kočku k škrabadlu dříve, než začne škodit, a odměnit ji za správné chování.
-
Sociální interakce s jinými zvířaty: Kočka může žít s dalšími kočkami, psy nebo jinými domácími mazlíčky. Klíčové je postupné seznámení: u psů nejprve udělejte kočce klidné místo, kde může zvíře zkoumat pomocí čichu (prosávat si vůni druhého), a psa nechte na vodítku. Kočku nepřeceňujte – pokud u ní cítíte stres, vraťte ji do bezpečí. Pokud přivádíte do domácnosti nového člena (pes, nové kotě), dejte kočce čas. Můžete začít tím, že si zvířata vymění deky, aby nasála cizí vůni, a teprve poté uskutečněte první setkání za přítomnosti obou majitelů. Když se nová zvířata setkají, odměňujte je za klidné chování (pamlsky, chvála). Kočka by neměla být nikdy násilím nutena ke kontaktu – proti psovi používajícím hrubou sílu chraňte obě zvířata oddělením, a opět postupuj tichým způsobem. S časem si mnohé kočky a psi vybudují silné pouto, ale klidný postup je zásadní.
-
Cestování: Přímá cesta vede přes přepravku – kočku nikdy nenechávejte volně pobíhat v autě. Pořiďte pevnou přepravku a kočku na ni postupně navykněte tak, že ji necháte s otevřenými dveřmi v obývacím pokoji spát. Krátké cesty (k sousedům, na návštěvu) pomohou kočku naučit, že pohyb autem není jen nežádoucí mimoň. Některé kočky při cestě zváží roli všeho: doma jí nedávejte velkou dávku před jízdou, aby nepřišla nevolnost, a po příjezdu odměňte odvážnou kočku oblíbenou hračkou nebo pochoutkou. Pokud jedete do zahraničí, zjistěte si předem požadavky na očkování (obyčejně je nutná vakcinace proti vzteklině). V ČR je pro cesty do jiných zemí potřeba i veterinární pas a platné očkování. Pro klid kočky zajistěte v okolí přepravky deku a nějakou plyšovou hračku, co zná z domova.
-
Prevence problémů spojených se stresem: Kočky nerady zažívají prudké změny. Než kočku představíte nové situaci (nový člen rodiny, nový nábytek), nechte jí nejprve vnímat vůni a zvuky ze změny. Můžete použít i difuzéry s kočičími uklidňujícími feromony – působí na kočku jako jemná kočičí vůně, která snižuje napětí. Při odjezdu na dovolenou zajistěte kočce pravidelnou péči někým známým (příbuzný, kamarád, kočičí pension), nebo najměte chůvu pro kočky (specializované služby). Pokud bude kočka muset být vyřazena z týmu (například při hospitalizaci, cizí domov), zajistěte jí pohodlí: hračku, její známou deku a pravidelnou rutinu (krmení ve stejný čas).
-
Veterinární záznamy a identifikace: Udržujte průkaz kočky (očkovací průkaz) aktuální. Pokud jste vystavili kočce očkování, zadávejte to do české evidenční databáze zvířat – v případě ztráty kočky lze dohledat informace o majiteli. Dále důrazně doporučujeme implantaci mikročipu. Mikročip je malý kousek, který vám veterinář vloží pod kůži a obsahuje jedinečné ID. Pokud by se kočka ztratila a byla nalezena ve veterinární ordinaci či útočišti, štípaný čtečka mikročip odhalí kontakt na vás. To je důležité opatření zejména pro kočky se pobytem venku. I když má kočka obojek s adresou, není to tak spolehlivé – obojek se může utrhnout. Mikročip je vlastně nejlepším způsobem, jak své zvíře „počítačově“ identifikovat.
Společenství člověka a kočky může být velmi přínosné pro obě strany. Kočka poskytuje společnost, zábavu a pocit bezpečí – a na oplátku potřebuje naši lásku, péči a respekt. Dodržování všech výše uvedených pravidel a doporučení zajistí, že se vaše kočka bude cítit ve vaší domácnosti skutečně jako doma, a odvděčí se vám věrností, vděčností a mnoha radostnými okamžiky.
Cestování s kočkou a socializace s jinými zvířaty
Kočky obecně na cesty nejdou rády, protože nerady opouštějí své bezpečné útočiště. Přesto existují situace, kdy je třeba kočku někam dopravit nebo představit nové prostředí. Důležitá je příprava a klid:
-
Cestování autem: Jak již bylo řečeno, vždy používejte bezpečnou přepravku. Nikdy nedávejte kočku volně k pohybu v autě – může být nebezpečná při nečekaném brzdění nebo kolizi. Přepravka musí být dobře připoutána a kočce by v ní mělo zbýt místo i na deku nebo hračku pro úlevu. Při prvních cestách s kočkou nechte okna otevřená či ventilaci mírně zapnutou, aby nedostávala tlakovou zátěž. Krátké trasy (chvilka k veterináři, projížďka kolem bloku) je připraví na delší cestu. V případě dlouhodobé cesty (přesahující pár hodin) počítejte s pauzami – jedině pak kočku můžete prohlédnout a dát jí trochu jídla nebo vody. Pokud se kočka při cestování bojí nebo páchne, mluvte na ni klidným hlasem, nedělejte rychlé pohyby, abyste ji nevyplašili. Některé kočky zvládnou i sednout či stoupnout na schodek vedle sedačky, ale i v takovém případě je lepší použití bezpečnostních pásů pro přepravku.
-
Bydlení mimo domov: Jestliže s kočkou pobýváte mimo domov (například dovolenou u příbuzných, nebo na chatě), mějte vše, co si veze – známe deky, krmivo, hračky. Nové prostředí ji může zneklidnit, proto je dobré ji nechat brzy prozkoumat nový prostor, poskytnout jí oblíbený pelíšek a potravu ve stejných časech jako doma. Při dálším pobytu dodržujte běžnou rutinu, aby se cítila v nové lokalitě co nejbezpečněji. Pokud kočka cestuje i v noci nebo na zahraniční cestě, zjistěte si předem, zda váš cíl nevyžaduje karanténu nebo speciální očkovací pas (obvykle se ale v EU stačí řídit standardním očkováním proti vzteklině).
-
Socializace a kontakt s jinými zvířaty: Pokud máte v plánu nechat kočku potkat jiné domácí mazlíčky (pes, králík, jiné kočky), seznamování provádějte opatrně. Při kontaktu s jiným kočkou použijte metodu čuchání přes dveře – nechte si vyměnit pelíšky, aby každá kočka měla sníst vůni té druhé bez setkání. Poté veďte první setkání krátce a klidně. Pokud chováte psy, je vhodné, aby pes byl zvyklý na kočky nebo alespoň byl zaučen v klidném přístupu. Nechte kočku vyjít ze své skrýše (útoniče) za dozoru psa, psa mějte na vodítku. Odměňte obě zvířata za klidné a zdvořilé chování (pamlsek, chvála). U hrozících známek agresivity zamezte kontakt (oddělte je a zkoušejte znovu později). Kočka je predátor, ale v domácím prostředí často umí žít i s menšími zvířaty (králík, morče, pták) za předpokladu, že by se tyto zvířata nedostala do kočičích packů bez dozoru (kočky mají lovecký pud, i když jsou dobře socializované). Proto při přítomnosti drobného zvířete v domácnosti mějte kočku ohlídanou a potřebné prvky zabezpečení (např. klec pro králíka), aby náhodou nedošlo k lovu.
-
Děti a kočka: Pokud jsou v rodině malé děti, poučte je, jak s kočkou zacházet – zejména netahat ji za ocásek či uši a nenosit ji ve vzduchu (může se bát a kousat). Kočce by měla být vždy poskytnuta možnost úniku (např. dětem říci, že kočka má „levitovat“ do svého pelíšku, když se přiblíží). Nedovolujte dětem kočku nakrmit lidským jídlem – ty jsou pro kočku škodlivé. Naopak, může být zajímavým zážitkem, když děti budou pomáhat s četným nebo nalaďováním hraček a pamlsků pro kočku. Když kočka nemá náladu na hraní nebo ji něco bolí, musí mít možnost se svobodně schovat, aby ji děti nevyrušovaly. Respektování kočičích signálů (kočka syčí/hýká) je důležité i pro děti – učte je rozeznávat, kdy má kočka být ponechána o samotě.
-
Psychická pohoda při přechodu: Každá změna (přechod z domova na nového majitele, úprava interiéru) kočku rozruší. Na cestách lze kočku uklidnit tak, že jí v přepravce ponecháte známé věci (deku, hračku, něco s vůní domova). Pokud se kočka přestěhuje do nového bytu, nechte jí nejdříve přístup jen do jedné místnosti (s miskami a záchodem), aby se adaptovala na základní potřeby. Umožněte kočce postupné objevování celého domova. V obou případech je dobré chovat se klidně, mluvit na kočku potichu a odměňovat ji, když se chová nebo prozkoumává nové prostředí bez strachu. V případě prudkých stresových situací (nečekaně hlučný ohňostroj, demolice) lze zvážit bezpečné feromonové difuzéry, které mohou kočce dodat vlídný pocit uvolnění. Většina koček se ze stresů postupně zotaví, ale je dobré si dané situace uvědomovat dopředu a chovat se klidně, aby kočka získávala jistotu.
Cestování a seznamování s jinými zvířaty vyžadují vždy trpělivost a pozornost. S ohledem na potřeby kočky a preventivními opatřeními můžete předejít velké většině problémů. Kočka, která má zabezpečené prostředí a hranice respektované lidmi i dalšími zvířaty, se bude cítit bezpečně a spokojeně.
Závěr
Chov kočky je nádherný, ale zodpovědný závazek. Tento průvodce poskytl ucelený pohled na život kočky v péči mírně pokročilého chovatele – od základních typů a plemen až po každodenní výživu, péči, zdravotní prevenci, chování a soužití. Důležitým poselstvím je naslouchat a pozorovat svou kočku: i když je to menší šelma, kočky komunikují prostřednictvím signálů a tělesných projevů, které se naučí každý chovatel s láskou a trpělivostí rozluštit. Pečující chovatel zajistí kočce vhodné prostředí (správné plemeno, dostatek prostoru a podnětů pro její přirozené chování) a tím posílí vzájemné pouto. Soužití se spokojenou kočkou přináší do domácnosti radost a klid – kočka se stane nejen milým společníkem, ale i strážkyní domova. Pokud chovatel poskytne kočce lásku, péči a porozumění, odvděčí se kočka bezpodmínečnou náklonností a věrností. Tímto způsobem se domov stává společným prostorem naplněným harmonií a štěstím pro všechny členy rodiny.